close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Můj Příběh z Bronxu XIV

6. října 2009 v 20:46 | IONEL |  Povídka-Můj příběh z Bronxu
Ach tak je tu poslední díl mé povídky:Můj Příběh z Bronxu x) Tuhle povídku jsem začala psát někdyy..heh v prosinci minulého roku..wow tak to je síla..je to dlouhý no to je pravda..ale film kterej jsem viděla mě natolik inspiroval až jsem napsala tuhle povídku.. x) která měla 14 kapitol xD jaj tahle asi bude nejdelší jelikož už se mi to nechtělo nějak kouskovat x) Jinak chci vám moc poděkovat za vaše komentáře a za vaši podporu v psaní x) Děkujuuu a teď už snad jen pěkný čtení:




Nevěděla jsem kam se dívat nejdřív jsem sebe a malého sjela pohledem,byli jsme v pořádku ale pak jsem uviděla něco na co do smrti nezapomenu.
"Né!!"to jsem zas zakřičela já
Sonny se držel za břicho,jeho bílá košile se zabarvila do červena.Pomalu se zhroutil na zem.
Zaznělo několik dalších výstřelů která odrovnali toho chlapa a pak už se jen všichni sbíhali ke Sonnymu.
See mu podepíral hlavu a řval a taky hrozně brečel.
Byla jsem tam mezi prvními,někomu jsem do náruče dala malého a padla jsem na kolena vedle Sonnyho.
"Sonny!No tak!!"začala jsem hrozně brečet a začala mu rukou zastavovat krev
See se o to samé pokoušel na druhé ráně ale té krve bylo tolik.
Pamatuji si že jsem se nemohla nedechnout.
"Christine.."Sonny se mě držel křečovitě
"Lásko no tak vydrž!!"
"Zavolejte záchranku!"řvali jeden přes druhého ale já poslouchala jen Sonnyho.
"Sonny omlouvám se…já nechtěl."brečel See
"Ne..ty za tu nemůžeš See,vážně chlapče."chytil ho krvavou rukou ze zadu na krku jako vždycky.Jeho skleněné hnědé oči se dívali jen na mě a na Seeho.
"Poslouchej mě synu,musíš se o ně postarat a…až můj syn vyroste tak…"hrozně těžko se mu mluvilo,ruce se mu třepali a nohy se mu na zemi nekontrovatelně pohybovali.
"Lásko nic neříkej….nic prosím nic"tenkrát jsem hrozně plakala
"Christine…mrzí mě to."držel mě za ruku,byla jsem tenkrát úplně mimo všude byla krev moje uši se snažili zachytit jestli už neuslyší houkačky sanitky ale pořad nic.
"Co by tě mělo mrzet?"přejížděla jsem mu rukou po tváři
"Že nebudu mít možnost s tebou vychovat našeho syna…"začali mu z očí téct slzy
"Ne to neříkej…zůstaneš tu…no tak bojuj Sonny!!!"s brekem jsem křičela
"Já už nemůžu…nemůžu."nikdy jsem ho neviděla takhle zoufalého.
"Ne Sonny ne lásko no tak…"
"Miluju tě"zašeptal
"Taky tě miluju"a dala jsem mu polibek.
"See se o tebe postará…"pohladil mě po tváři.Jeho ruce byli od krve ale to mi bylo jedno
"Sonny ne!Bojuj sakra!"
Ještě chytl Seeho za ruku.
"Postarej se o ně…"
Podíval se na mě,v jeho očích bylo už tak prázdno.
Pak už je jen pomalu zavřel,a jeho křečovitý stisk kterým mě držel během sekundy přestal.
"Sonny ne!!Prober se!!"pohybovala jsem mu rukou a hrozně plakala.See už nic nevnímal jen plakal a nakonec se jen zvedl a šel na někam pryč.
Ne,Ne,Ne tohle nemůže být konec.
Nemohla jsem dýchat,bylo mi špatně,bylo mi mdlo jakoby na mě spadla všechna tíha a já ji měla nést.Jen jsem se modlila aby se Sonny probral ale nic z toho se nestalo.
Projela jsem pohledem všechny Sonnyho přátele,všichni nedýchali nemohli od Sonnyho těla odtrhnout oči,někdo brečel někdo jen tak stál.
v tu chvíli mi došlo co se děje je konec,je prostě konec.
Sonny ležel stále na zemi tiskla jsem ho k sobě a plakala.
Konečně už přijela sanitka ale to už bylo dočista marné.
Pak už to bylo pořad dokola,pláč,samé výslechy.Po tom všem mě pustili konečně domů,nevěděla jsem co mám dělat.
Buď jsem jen tak stála nebo jen ležela v posteli.Celý ten den,celých těch 10 minut co to peklo trvalo jsem měla neustále před očima.
Jakoby mě bylo všechno jedno,pořad jsem musela mít v náruči malého bylo mi tak líp.
Seděla jsem na gauči a chovala malého,usmíval se na mě,zdaleka neměl ponětí co se v tu chvíli všechno dělo.
Pak zase jen řekl.
"Táta"a chytl svou maličkou ručkou křížek který jsem měla na krku.Byl to ten křížek od Sonnyho.Znovu mi začali téct z očí slzy.
Bylo to pro mě strašné,jakoby mi pořád něco chybělo a já to chtěla moc ale opravdu moc zpátky.
Bylo už něco kolem jedné hodiny ranní,nemohla jsem spát ležela jsem v posteli a koukala do tmy.Malej už dávno spal,v celém domě bylo úplné ticho,občas jste jen z venku uslyšeli nějaký zvuk třeba auta nebo štěkajícího psa.
Na jednou někdo zazvonil,říkala jsem si kdo by to mohl v tuhle hodinu být.
Když jsem šla otevřít vůbec jsem se nebála až teď si uvědomuji jak to bylo nebezpečné.
Otevřela jsem dveře,byl to See.
Tenkrát mě až popadl strach.Nevěděla jsem co mám od Seeho čekat.
Jen asi dvě minuty tam jen tak stál a nic nedíval jen se mi díval do očí.Pak to ale nevydržel a začali mu z očí znovu téct slzy.
Objala jsem ho.Tenkrát mě objímal opravdu pevně,nechtěl mě pustit.
Tiskla jsem ho k sobě.V tu chvíli jsem to nevydržela ani já a začala jsem taky plakat.
"Omlouvám se"řekl ubrečeným tónem
Zvedla jsem mu hlavu ze svého ramene tak aby se na mě díval.
"Nemohl si za to…nemohl jasný!!Nedávej si to za vinu ano??!!"naléhala jsem
"Ale já…"chtěl zase začít protestovat
"Prosím nedávej si to za vinu…nemohl jsi za to"držela jsem ho za tváře a dívala se mu to jeho hnědých očí.
See jen přikývl a znovu mě objal.
Nakonec jsme zapadli dovnitř.Seděli jsme na gauči,koukali jsme do zdi nebo na sebe.
Zapálila jsem svíčky a poslouchali jsme hudbu.Nemohli jsme spát,nechtěli jsme spát.
Druhý den jsem zařizovala pohřeb,See mě s tím vším pomáhal.
Byl naplánovaný na druhý den.Celý ten den co jsem zařizovala pohřeb utíkal hrozně pomalu.See mě vše vysvětlil kolem pohřbů mafiánů a já myslím že jsem ho naplánovala celkem dobře.S nikým jiným než se Seem jsem se až do pohřbu neviděla.Do baru jsem chodit nechtěla všechno by mi Sonnyho připomínalo,stačilo mi když jsem se musela vrátit domů.
Opět jsem celou noc nezamouřila oko,See už u nás nespal.Takže jsem opět byla s malým Sonnym doma sama.Nevadilo mi to mohla jsem v klidu přemýšlet,věděla jsem že jestli to takhle půjde dál tak se z toho všeho zblázním.Musela jsem z toho všeho nějak ven napadali mě různé nápady ale ani jeden se nezdál být dost reálný.
Pohřeb začal v 12.00 a měl končit až někdy pozdě v noci.Myslela jsem že to nezvládnu,poslouchat ty jejich silácké řeči,poslouchat každou minutu slova jako: ,,Přeji vám upřímnou soustrast."a bla bla.Na tohle jsem už prostě neměla sílu.
Byli chvilky ve kterých jsem si přála abych do téhle čtvrti nikdy nevkročila,nepotkala Seeho tenkrát na těch schodech a aby mě nepřivedl do toho baru.Ale během chvilky jsem znovu změnila názor a chtěla jsem aby vše bylo jako dřív aby tu byl Sonny aby nás chránil a aby nás miloval.Nejhorší na tom bylo že jste věděli že už se prostě nedá vrátit.
Pohřeb probíhal tak že kolem té dvanácté jsme jeli na hřbitov tady v Bronxu.Po pohřbu bylo takové posezení v jedné pohřební místnosti.
Pamatuji si že tam bylo neuvěřitelné množství květin.Nevěděla jsem proč,bylo to víc než obvyklé.Seděla jsem na židli v náruči jsem měla malého a sledovala lidi kolem sebe.
"Christine?"promluvil na mě See a přisedl si ke mně.
"Ahoj"řekla jsem šeptem a umřeným pohledem na rakev která byla pár metrů před námi.
"Jak ti je?"See se snažil taky šeptat
"Hrozně…je mi hrozně."už jsem neměla ani sílu brečet,připadala jsem si tak bezmocná.
"Bude to dobrý..všechno bude dobrý"ani nevím jestli tohle přesně řekl..moc sem ten den nevnímala.
"See?Proč je tu tolik květin?"pohled stále upřený na rakev
"No..je to taková tradice.Ten kdo donese nejvíc kytek prokazuje tu největší úctu k mrtvému."to poslední slovo řekl skoro tak že nebylo slyšet.
"Aha…je jich tu tolik."konečně jsem odtrhla pohled od rakve a rozhlídla se po místnosti.
Bavili se,Smáli se..nechápala jsem to.
"Sonny měl pravdu..všem je to jedno"zaposlouchala jsem se do svého hlasu který přímo sršel úzkostí.
"Ne pleteš se…Sonny byl jejich bůh..jejich vůdce."to byla poslední slova které jsem na pohřbu slyšela..víc jsem ani nechtěla slyšet.
Dny plynuli..už to byli skoro dva týdny co Sonny umřel.Nejhorší dva týdny v mém životě.
Z domu jsem skoro nevycházela.Až jeden den jsem nakonec vzala kočárek s malým a šla jsem se projít po Belmont street.Potkala jsem Seeho.Měl na sobě svoji oblíbenou koženou bundu a černý klobouk.
"Ahoj"vlepil mě pusu na tvář jako to dělával poslední dva týdny vždycky když mě přišel navštívit.
"Ahoj"snažila jsem se aspoň pousmát ale nešlo to.
"Něco jsem doma našel..něco co si u mě nechal..no Sonny."jeho jméno říkal s jistou opatrností.
"Vážně?"
"Jo..hm..myslím bych ti to měl dát..přece jen to bylo z části pro tebe."začínala jsem se bát…příjemně bát jelikož jsem věděla že to bylo od něj..od Sonnyho.
"Na tady máš"vyndal z kapsy nějakou obálku nebo co to bylo..začínala jsem si to pozorněji prohlížet.
"Co je to?"
"Jen se podívej"komentoval to See..neměl zrovna příjemný výraz
Otevřela jsem obálku a z ní jsem vyndala tři..tři…letenky.
"Letenky?"nechápala jsem pointu
"Letenky..ale kam."znovu promluvil See
Otevřela jsem to a podívala se…
"Česká Republika"jen jsem zašeptala a do očí se mi nahrnuli slzy
"Sonny se jen snažil vás dostat pryč.."
Jakoby se mi v krku udělal knedlík a já nemohla nic říct.
"Chtěl vám dát lepší život"chytl mě za ruku
"Ale co ty?"promluvila jsem s roztřepaným hlasem
See se jen vítězně pousmál.
"Já patřím se..tak jako sem patřil Sonny..ale víš v čem jsme rozdílní?"
Jen se zakroutila hlavou.
"On sem už patřit nechtěl ale.."
"Ale ty ano"dokončila jsem to za něj
"Přesně tak."pár minut ticho on koukal do země a já do letenek
"Musíš jet…jinak..jinak tě to tu zníčí"prolomil See ticho.
"Pojedu..ale jen proto že to tak chtěl Sonny."podívala jsem se mu do očí a pak zase zpět na letenky.
Dny ubíhali pomalu a já stále váhala..ale nakonec jsem začala balit.
Bylo to dost těžký jelikož pár lidí mi tu rozhodně přirostlo k srdci..a já jim zřejmě taky jelikož reagovali celkem přehnaně.
Všechno už jsem měla zabalená.
Tenkrát na mě čekal taxík před barem.Bylo to něco neskutečného..rozloučit se s tím kam Sonny patřil..kde jsem ho viděla na každém kroku.
Tenkrát jsem neměla tušení jestli se mi po odjezdu domů uleví.
Všichni mě objímali a loučili..ti nejbližší i plakali.Ještě než mě si víc všímali mého syna.
Bylo to jediné co jim Sonnyho doopravdy připomínalo.
Nedokázala jsem si doopravdy přiznat že ze všeho nejvíc se mi bude stýskat právě po Seem.
Ale když jsem tenkrát se svým synem nastupovala do taxíku jakoby kousek mě tam v Bronxu zůstal.Moje srdce tam zůstalo se Bronxem..se Sonnym.Slzy se mi potlačit nepodařilo.A já se naposledy dívala na místa které mi Sonnyho nejvíc připomínali.
Bar Divoké karty,Můj dům,Sonnyho dům,Místo kde jsme tenkrát tak zmokli a pak líbali,Restauraci kam jsme se Sonnym chodili skoro každý den na večeři.Kostel kde jsme se brali..opravdu to bylo těžké opustit.
Ale bylo to tak nejlepší pro mě a pro mého syna.
Ráda bych vám řekla jak dopadl See a nebo takovej Jimmy ale to už je zase jinej příběh z Bronxu.


Tak to je konec zlatíčka?Jak se vám to líbilo? x)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dana Dana | Web | 6. října 2009 v 21:14 | Reagovat

Tak tenhle díl byl naprosto ale naprosto úžasnej. Takovej smutnej happy end, nebo jak to nazvat. Podobné příběhy se čtou vážně samy a tenhle se ti povedl. Co na tom, žes ho sepisovala tak dlouho, dobře vím jak to při tvorbě či spíš netvorbě chodí, hlavně žes ho dokončila a že se ti povedl.

2 IONEL IONEL | Web | 6. října 2009 v 21:20 | Reagovat

[1]: Děkuju ti Dančo x) A jsem ráda že se ti to líbilo x) potěšila jsi mě a moooc  :-)

3 Patty-SB Patty-SB | Web | 6. října 2009 v 21:36 | Reagovat

Naprosto úžasné zakončení celé téhle perfektní povídky. Moc se ti to povedlo, krásně jsi to všechno popsala a já jsem si to dokázala živě představit, což je to nejdůležitější:-) Gratuluju k úžasnému příběhu a doufám, že se dočkáme dalších :-)

4 IONEL IONEL | Web | 6. října 2009 v 21:40 | Reagovat

[3]: Děkuju ti zlatoo x) taky mě tvůj komentář moc moc potěšil x)

5 Jolka Tvoje→♥Sbéčko♥← Jolka Tvoje→♥Sbéčko♥← | Web | 7. října 2009 v 16:52 | Reagovat

Já musela pár povídek dohánět x) protože jsem nestíhala a  když jo tak jsem ani nenapsala koment:D ale všechny se mi moc  líbily...A tahle? je to sice smutné:(:) ale zase je to nádherná povídka! =) doufám že brzy napíšeš ještě nějakou! =)

6 Taylorova99 LIev SB:) Taylorova99 LIev SB:) | Web | 7. října 2009 v 18:48 | Reagovat

táto séria poviedok ma zaujala od prvej časti:)proste bolo to úžastné život s mafianom je ťažký a vždy sú najhoršie konce...takže aby som to zhrnula bola to fakt super krásna a nádherná poviedka:)

7 IONEL IONEL | Web | 7. října 2009 v 18:59 | Reagovat

Děkujuu holčičky x) Moc jste mě potěšili..byla to radost psát pro takové ,,fanynky" xD

8 Terka a Ginger...Aff Terka a Ginger...Aff | Web | 9. října 2009 v 21:05 | Reagovat

IONEL, musíme uznat, že píšeš fakt skvěle. Moc se nám to líbilo a ten konce skvělý i když smutný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama