2. července 2009 v 23:38 | IONEL
|
Tak jsem moc ráda že jste mi pomohli se rozhodnout..no je to vážně taková blbost prostě je to jakoby film ale z mýho pohledu xD jaj xD vážně to mělo být psáno jen tak pro mě ale budu ráda když mi o tom napíšete svůj názor..a Dani a ostaní..nechci slyšet že tam mám chyby!! xD já vím že je tam mám ale tak co no..já je tam nevidím!! xD ok tak doufám že se vám to bude líbit a napište mi prosím svůj názor..ať vím jestli pokračovat nebo ne..a prosím piště upřímně x) děkuju
Jinak zajímavás název? xD jaj nevím proč jsem zrovna tohle vybrala ale určitě to patří k povídce x)
Byla jsem v neznáme místnosti,do očí mě bodaly silné světla zářivek na stropě.Rozhlížela jsem se kolem sebe.Uprostřed místnosti stál stůl a spolu s ním i naprosto obyčejné židle.
Na pravé stěně bylo obrovské zrcadlo..koukala jsem na sebe..na svůj vystrašený nechápající pohled.
Měla jsem rozpuštěné své hnědé vlasy které se mi volně opíraly o moje ramena.Moje hnědočerné oči si v zrcadle měřily moji postavu.Byla jsem to já ale necítila jsem se tak.Na sobě jsem měla černé proužkované společenské kalhoty a k nim bílou košili s vyhrnutými rukávy.Na nohách jsem měla svoje oblíbené pracovní boty čili boty na podpatku se špicí ve předu.
Na jednou někdo v místnosti zakašlal.Trhla jsem sebou a podívala se směrem odkud zvuk vycházel.
U stolu seděl vyzáblí starý muž a díval se před sebe.Najednou mnou projel pocit,pocit strachu,který jsem někdy mívala během své práce.Práce,která někdy bývala dost nebezpečná.
,,Mohli by jsme si pospíšit?"Podíval se na mě ten starý muž,klidným pohledem a na tváři měl slabý náznak úsměvu.
"Ale jistě…"posadila jsem se naproti němu na tu nepohodlnou kovovou židli
"To jsem rád.."usmál se
V tom okamžiku se přede mnou na stole objevila bílá složka.Otevřela jsem ji..
Hned na první straně byla fotografie.Mrtvá mladá žena svázaná řetězy a kolem ní bylo spoustu krve.
Podívala jsem se na toho muže,usmíval se jakoby by přímo byl pyšný na svoje dílo.
Můj pohled zamířil zpátky do té složky ještě chvíli jsem se dívala na tu fotografií a pak jsem obrátila list.Další fotka,další krev,tentokrát žádné tělo ale obrovský krvavý nůž na bílé podložce.
Opět jsem zvedla hlavu abych se na toho starého muže podívala ale židle byla prázdná.
Zděsila jsem se.Najednou mě někdo chytl pod krkem a přitiskl mi něco studeného na krk.Byl to právě ten velký nůž který jsem viděla na té fotce.
"Spi sladce holčičko" a jedním tahem mi podřízl krk
Rychle jsem se posadila na posteli,celá zpocená a vyděšená jsem se snažila nadechnout.
Podívala jsem se na digitální budík vedle postele ukazoval přesně 5:30
Tělo se mi už přestávalo třást a tak jsem vylezla z postele a šla se na balkonek nadýchat čerstvého vzduchu.
Otevřela jsem okno a pak i velké zelené okenice a vyšla na malý balkon a vyhlédla ven do ulice.Ulice Italského San Marina ještě spaly.Občas jsem zaslechla nějaké projíždějící auto od nedaleké hlavní silnice ale v této malé uličce bylo naprosté ticho i naproti v restauraci ve, které bývá v noci často rušno.Už je to skoro 14 dní,kdy jsem byla na požádaní zdejší univerzity pozvaná abych studentům udělala pár přednášek o psychologickém myšlení vrahů,únoscům a dalších kteří to neměli v hlavě v pořádku a dělali tyhle ohavnosti o kterých se mi zrovna před chvilkou zdálo.
A o kom tu právě ve své hlavě mluvím no přece o sobě.
Moje jméno je Kristýna ale já si už v tom cestovaní po světě zvykla na jméno Christine.
A příjmení Hloušková ale taky Hlouskova,jelikož ve světě se celkově moc háčky ani čárky nepoužívají.
Jsem Češka,pocházím s druhého největšího města v České republice a to je Brno.
Proč jsem vlastně tady?Tohle byla otázka,která mě během mého cestovaní hodně dráždila ale tady to bylo jasné.S přednáším jsem byla u konce ale domů se mi ještě nechtělo,hlavně ne zpátky za prací.Svoji práci jsem milovala ale poslední dobou mi až moc přerůstala přes hlavu.Z mého přemýšlení mě právě vyrušil telefon.Vešla jsem zpátky do pokoje a šla rovnou k telefonu.
"Halo?"
"Tady poručík Olivetti.Máte na mě chvilku?"
"Poručík?A to poručík policie a nebo snad armády?"trošku mě to zaskočila a proto jsem se zeptala na tuto nesmyslnou otázku
"Ne tak přesně..poručík policie Švýcarské gardy ve státě Vatikán"
Vytřeštila jsem oči když dořekl tuhle větu.
"Vatikán říkáte?"
"Ano slečno"
"Vy mě znáte?"trošku mě zaskočilo to oslovení slečno
"Vím o vás jen něco málo ale rád bych kdyby jste teď radši nechala mluvit mě.."odmlčel se
"Prosím"pochopila jsem že čeká asi na nějaký můj souhlas
"Dobrá mluvte"posadila jsem se na postel a poslouchala co mi chce
"Tak začal bych třeba tím že bych se vám omluvil za to že volám v tuto hodinu ale je to až příliš naléhavé."
"V pořádku..stejně jsem nespala..pokračujte"
"Díky..no když jsem se doslechl že jste v Itálií tak jsem neváhal a hned jsem vám volal."
"O co jde?"
"Všechno vám vysvětlím ale až přiletíte do Vatikánu."
"Prosím?Proč bych měla přiletět do Vatikánu?"co to je za blba?
"Nemůžu nic vysvětlovat po telefonu je to až příliš nebezpečné tak jako pro vás tak i pro Vatikán."
"Řekněte mi jeden jedinej důvod proč bych se měla teď spakovat a letět za vámi do Vatikánu?"
Chvilku bylo ticho.Nepřehnala jsem to trochu?Ptala jsem se sama sebe.Pak ale konečně zas promluvil.
"Dobrá..nemůžu vám říct žádný důvod..můžu vám ho ale poslat."
To mě trošku zaskočilo.
"I když tím právě ohrožuji vás i celý Vatikán."
"Snad to nějak přežijeme"řekla jsem s mírným úsměvem na tváři
"Dobrá..máte fax?"
"Ano jistě.."
"Tak chvilku počkejte"
Bylo úplné ticho,poručík se zřejmě vzdálil od telefonu.
Pak mi zapípal fax a já dala tlačítko tisku,pak se zas poručík ozval.
"Chtěl bych vám jen říct že to co uvidíte není žádný podfuk a ani žádná fotomontáž."
Mluvil dost vážně a já se už začínala bát co mi to faxem vlastně přišlo.
Fax opět pípnul tentokrát na znamení že je s tiskem hotový.Se vší nedočkavostí,kterou jsem měla v těle jsem rychle vzala papír z faxu a podívala jsem na něho.
Stačil mi první pohled a hned jsem odvrátila zrak.
Na obrázku vytištěném na stránce byla mrtvola.Tělo bylo svlečeno dohana,hlava úplně otočená a dívala se dozadu.Na hrudi oběti byla děsivá spálenina.Muž byl takzvaně ocejchován-na hrudi měl vypálené jediné slovo.
"Illuminati"přečetla jsem si to znovu..srdce se mi rozbušilo.Ne přitom zohaveném těle nebylo to tak zlé,viděla jsem i horší ale při tom slově.
"To není možné.."
"Věřte že je..slečno Hloušková..potřebujeme vaši pomoc..smrt tohoto kněze totiž není jediné pro co vás tu potřebujeme."
Kněze?Bože..co může být ještě horšího než vypálené jméno Illumináti na těle nějakého katolického kněze.
"Nemám koupenou letenku.."pořad jsem zírala na ten obrázek
"O to se postarám já..pošlu pro vás na San Marinské letiště jeden z našich tryskáčů."
"Trysk..Trykáčů?"
"Si madam..nějaký problém?"
"Ne"když oni v tom nevidí problém tak ani já ne
"Budu vás čekat.."a zavěsil
Ještě chvilku jsem seděla na posteli jak omráčená a dívala se na obrázek,přesněji na to slovo.
Moc dobře jsem ho znala..asi tak jako každý pravý katolík.
No týjo! Přečetla jsem to jednim dechem!
Určitě pokračuj...